19.12.2016

Vést? Raději mě zabij! | 5 min

Čím to je, že někteří lidé jsou ochotní pokračovat v tom, co dělají, i když riskují, že za to zaplatí velkou cenu?

Vést? Raději mě zabij! | 5 min

Čím to je, že někteří lidé jsou ochotní pokračovat v tom, co dělají, i když riskují, že za to zaplatí velkou cenu?

„Stojí to za to? Bylo mi to zapotřebí? Bože, proč? … Zabijte mě!“ Podobné myšlenky se více nebo méně často proženou hlavou nejednoho vůdce (jestli se ti nelíbí slovo vůdce, doplň si svoje – tým lídr, ředitel, kazatel, kapelník…). Nepřeháním. Jakékoli vůdcovství je prácí s lidmi. Ta je ve všeobecnosti velmi těžká a stresující. Dokáže být pěkně nevděčná a vratká. Nejednomu člověku zapříčinila žaludeční vředy.

Člověk, který vede ostatní, se lehce může ocitnout v situaci, kdy přemýšlí, zda mu to všechno stojí za to. Například tehdy, když dlouhodobě nevidí výsledky a zároveň čelí odporu ze strany lidí, kteří jsou mu nejblíže. Pěkná kombinace, že? Někdy stačí tak málo a z lidí, kteří ho chválili a s radostí se od něj nechali vést, se stanou jeho největší kritici. Stačí nějaké to nepopulární opatření. Nebo jen stačí narazit na to, že nikdo – ani on – nedokáže vyhovět všem. Někdy je to silný pocit samoty – vize, která není přijata, nebo tým, který není dostatečně oddaný projektu. Nebo to může být některá z dlouhodobých investicí času a energie, která se obrátila proti němu. A to ještě nemluvím o samostatné problematice práce s lidmi – dobrovolnictví (kapela, církev, občanské sdružení…). Tam funguje úplně jiná dynamika než ve firmách a člověk, který takovouto práci vede, se může někdy i na hlavu postavit…

Pravda je taková, že lidé, kteří vedou lidi, jsou skvělí kandidáti na syndrom vyhoření a dříve nebo později přijdou do momentu, kdy se zeptají sami sebe: „Proč bych v tom měl/a pokračovat dále? Stojí to za to?“

Myslím, že by mi za pravdu dal i Mojžíš – jeden z největších biblických vůdců – který se v modlitbě takto stěžoval Bohu: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům? Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? Volají ke mně s pláčem: ‚Dej nám maso, chceme jíst.‘ Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly. Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení.“ (Numeri 11:11-15)

Vidíš, že jsem v úvodu nepřeháněl 😉

Otázka za milión

Mám otázku. Čím to je, že někteří lidé jsou ochotní pokračovat v tom, co dělají, i když riskují, že za to zaplatí velkou cenu? Čím to je, že Mojžíš, kterého jsme vzpomínali, si v životě zvolil takovouto složitou cestu? Vždyť měl na výběr. Proč v ní pokračoval? A Mojžíš je jen jedním z mnoha příkladů, které bych mohl uvést.

Například, před nedávnem jsem narazil na článek o slovenských zdravotnících zachraňujících životy v Mosulu (Irák). V rozhovoru uváděli, že u práce, když kolem nich létají kulky, si uvědomují, že je chtějí zabít. Vědomě pracují na projektu, ve kterém můžou přijít o všechno. Nikdo je tam nenutí pomáhat, přesto tam jsou – jako jediní Evropané. Proč to riziko? Proč si nenajdou klidnější práci? Proč jsou ochotní riskovat to nejvzácnější – svůj život? Nebo v posledních dnech se téměř nedaly přehlédnout zprávy o českém misionáři Petru Jaškovi, který je nespravedlivě vězněný v Súdánu a hrozí mu poprava. Jen proto, že pomáhal lidem v Ježíšovu jménu a někomu se to nelíbilo. Tato pomoc byla celou dobu riskantním projektem. Proč do toho Petr přes to šel? Proč mu to stálo za to? Čím to je, že někteří lidé jsou připravení platit tak velkou cenu za to, co dělají?

Možná ani není potřeba dávat tak extrémní příklady, stačí se podívat kolem sebe. Například takoví učitelé…

Nezastavitelná síla povolání

„Pro mne to není zaměstnání, ale povolání.“ To je odpověď, kterou jsem dostal od jednoho mého učitele na univerzitě, kde jsem studoval informatiku. Šikovný chlapec, nadstandardně zručný v oblasti počítačových sítí. Vnímajíc jeho kvality, ptal jsem se ho, jestli necítí pokušení jít pracovat pro některou z velkých firem. Měl by tak mnohem vyšší plat zajímavou kariéru. Jeho odpověď mi utkvěla v paměti. „Učitelství pro mne není zaměstnáním, ale povoláním.“

Když objevíme naše životní povolaní, naše životní cesta dostane konkrétní souřadnice, které nepůjde ignorovat. Radikálně půjdeme na místo, které nám vyměřili.  Je to právě naše povolání, které když máme, dokážeme jít tou těžší z cest, ať to stojí, co to stojí. Je to právě naše povolání, které stojí za naší motivací odložit na bok břemena vůdcovství či služby lidem a pokračovat dál. Jen tehdy, když toto povolání máme, dokážeme riskovat všechno a přinést velké oběti. Jen tehdy dokážeme setrvat ve službě a práci přes to, že jde proti nám. Protože nemůžeme jinak.

Podobně i Mojžíš. Stála před ním volba. Zůstat v pohodlí faraonova paláce nebo se stát vůdcem faraónových otroků. Vyměnit jistotu a zabezpečení za život plný rizika a nepohodlí.  Autor listu Židům nám odhaluje Mojžíšovo smýšlení: „neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě.“ (Židům 11:24-26) Mojžíš věděl, že jeho život je součástí něčeho většího. Věděl, že všechno, co v životě má, přes co přešel a přes co právě prochází, je základem velkého úkolu, pro který se narodil. Mojžíš věděl, že v životě vyhraje, když pochopí, kde je jeho místo ve velkém Božím obrazu, že vyhraje, když pochopí svoje životní povolání a začne ho naplňovat. Věděl, že tehdy jeho úspěch nebude posuzovaný na základě průběžných měřitelných výsledků a pocitů, ale na základě jediného – jestli dělal to, k čemu ho Bůh povolal.

Je dost možné, že obdobnou odpověď by nám dali slovenští zdravotníci v Mosulu nebo Petr Jašek v súdánském vězení. Zřejmě to, co dělají, vyvěrá z přesvědčení, že právě pro toto se narodili. Dělají to, protože nemůžou jinak. Dělají to, protože toto jsou oni, toto je jejich místo v dějinách, Božím příběhu. Toto je jejich povolání.

A co ty?

Víš, proč děláš to, co děláš? Dobré vůdcovství vychází z přesvědčení, že to, co děláš, je přesně tím, k čemu jsi zde na zemi. Vychází z přesvědčení, že to, co děláš, děláš na základě toho, že chápeš svůj úkol ve velkém Božím příběhu. Tehdy vydržíš šlapat dál, i když tě nikdo nepochopí nebo selžeš. Jestli to, co děláš, děláš jen proto, že „tak to přišlo“ a není za tím nic hlubšího, položíš to. Dříve nebo později. Radši dřív. Tvým motivem v takovém případě je zřejmě touha uspokojit lidi, vyhovět jim. Tehdy nejen, že nedokážeš být dobrým vůdcem (např. nebudeš umět udělat, co je správné, v případě, že ostatní nesouhlasí), ale může tě to zničit. Tudy cesta nevede. Motivace vést lidi musí vyvěrat z přesvědčení, že tvůj úkol je součástí větší věci, je tvým povoláním. Tak jak to je? Víš, proč jsi na zemi? Víš, proč děláš to, co děláš?

Zdroj: leaderxpress.cz, proboha.cz

Doporučené čtení

Víš o dalších zdrojích pro službu?

Máš know-how vedení mládeže, které funguje? Znáš materiály, které stojí za to? Sdílej je s námi.
Všechny zdroje, které tady najdeš jsou přidány na doporučení dalších vedoucích. Tak se poděl o ty své a pomoz ostatním mládežím v jejich rozvoji.

Přidat zdroje