2.4.2016

7 postojů pro budování zdravé kultury | 13 min

Vedoucí si často kladou otázku: Jak vybudovat zdravou kulturu mezi lidmi, které vedu? Jak prakticky motivovat svůj tým, svoje vedoucí, pomocníky, kteří jsou okolo mě?

7 postojů pro budování zdravé kultury | 13 min

Nedávno jsem slyšel velmi konkrétní a užitečné poselství od pastora Hillsongu Briana Houstona a inspirovaný jeho myšlenkami bych rád sdílel i pár svých. Asi nejinspirativnější myšlenkou pro mě osobně byla věta: „Kulturu nemůžeš vyučovat, ty sám musíš být kulturou.“ To zní přirozeně, že? Nemůžu vyučovat o tom, že by mí spolupracovníci a kamarádi měli přijmout něco, co v mém vlastním srdci není. To ale neznamená, že pokud např. přirozeně nejsem člověk, který povzbuzuje, že o povzbuzení nemám mluvit. Naopak, věřím tomu, že pokud lidé okolo nás vidí, že máme k povzbuzení (nebo k čemukoli jinému, v čem potřebujeme vyrůst) aktivní postoj, je to vždy pro ostatní motivující. Vedoucí nemůže ani nemá být ve všem nejlepší – ale měl by jít ostatním příkladem v růstu a v přístupu.

Moc se mi líbí fakt, že zdravá kultura není něco umělého, něco vymyšleného, a že k ní nelze dojít nějakým naučeným postupem a vyučováním, po kterém lidé najednou ožijí. Církev nespočívá v budovách a pódiích, v barevném LED panelu na pódiu, nebo v krásné kavárně v církvi, ale církev jsou lidé. Stejně tak zdravá kultura v církvi není o pěkných plakátech nebo bannerech s poselstvím „proč existujeme“, ale je o lidech. Proto budování zdravé kultury Božího království nemůže být něčím, čeho lze docílit vyučováním pár principů nebo to jednoduše okopírovat. Je to vedení, jehož výsledkem jsou nově nastavené postoje a vzorce chování u lidí. Nejedná se o exaktní vědu, která se dá změřit, ale spíše o „umění“, jehož pozitivní výsledky je ale možné pocítit téměř okamžitě. Pamatuju si, když jsem poprvé navštívil Hillsong v Londýně nebo jejich druhý londýnský kampus. Nic hraného, nic plastického, ale prostě domov. Zabořil jsem se do sedadla, koukal kolem sebe a těšil se na bohoslužbu. Cítil jsem skoro hrdost, že jedno sedadlo v téhle církvi patři na tu neděli mě. Abyste mě nepochopili zle, miluju svůj místní sbor a svoji mládež a za žádnou jinou rodinku bych svůj sbor teď nevyměnil, ale chci poukázat na to, jak přitažlivé může být, když lidé v církvi dělají věci s vášní a láskou pro Boha a lidi. A pozor, není to o velikosti církve, budovy, pódia, světelných efektů ani kavárny. Navštívil jsem i jiné podobně velké církve, kde jsem byl spíše zklamaný. A ano, vždycky je to dost o subjektivním pohledu, protože kde se tolik nelíbilo mně, líbilo se dalším čtyřem tisícům lidem. Rozmanitost v rámci jednotlivých sborů je dobrá. Ale existují těžko uchopitelné hodnoty, které jakožto lidé sdílíme: obětavá láska, povzbuzení, potřeba být přijat a zároveň sám rozumět. Jak je možné je budovat? Anebo možná ani nejsi vedoucí, ale chtěl bys vědět, jakými postoji prakticky můžeš přinést Boží království do svého okolí.

Pokud si taky kladeš tyto otázky, možná ti pomůže sedm následujících bodů, volně inspirovaných přednáškou Briana Houstona. Seznam není výklad určité biblické pasáže, ale jak uvidíme, jsou to všechno myšlenky, které v Bibli najdeme. Tak pojďme na to.


POSTOJ 1: Jsem člověk, který věří ve změnu

Být člověkem, který se rozhodne věřit ve změnu, je velmi motivující pro lidi okolo. Když se například něco řeší na týmovém setkání, takový člověk je vždy zaměřen na to, aby byl součástí řešení, a ne problému. Na Connectu (mládež, kterou vedu) věříme ve vyvážené poselství Bible, ale zároveň chceme být velmi flexibilní ohledně formy, kterou poselství Bible komunikujeme. Často věci měníme, upravujeme, hledáme, zkoušíme, nebojíme se odstřelit způsoby a cesty, které dlouhodoběji nepřináší výsledky a naopak začít nové věci, pokud máme za to, že nás Bůh do nich vede. A jsem neuvěřitelně vděčný za tým lidí, který mám okolo sebe, protože na setkáních, kdy rozhodujeme

a plánujeme důležité věci, se nestává, že by někdo při hledání řešení házel klacky pod nohy ostatním nebo mluvil z touhy uplatnit svoje vlastní ambice. Mám tu výsadu okolo sebe mít lidi, kteří věří v to, že Bůh může udělat skrze nás COKOLI, a to nám pomáhá vytvářet prostředí, kde lidé věří v Boží moc a očekávají Boží působení.

Ke všemu mám sílu, Kristus mi ji dává.
Filipským 4/13 (SNP)

Věřit ve změnu pak nezahrnuje pouze moji mládež/sbor. Pokud totiž opravdu důvěřuji Bohu, pak dokážu i věřit ve změnu sebe samého a lidí okolo sebe. Nikdy nesmíme rezignovat na změnu nás samých, ani lidí, kteří už promarnili několik šancí na změnu. Je jasné, že věřit ve změnu lidského srdce neznamená být naivní nebo přehlížet lidská selhání – znamená to ale nikdy nedat člověku pocítit, že jsme na něj rezignovali a že už nemá šanci se změnit. Pokud dal Ježíš milost zločinci, který s ním visel na kříži a který ho ještě chvíli předtím urážel, jak bychom my mohli reflektovat Boží lásku tím, že někoho předem odsoudíme?


POSTOJ 2: Tohle není jen moje služba, ale kus mého života

Pokud opravdu chceme v naší službě budovat zdravou kulturu a prostředí, kde lidí budou rádi, potom to nemůže být jen naše aktivita nebo výplň času na jeden večer v týdnu, kdy zrovna máme setkání. Musí to být část našeho života, našeho poslání, našeho srdce. Pokud je člověk zaměstnaný v církvi a dělá ji se správnými motivy, těžko je možné se ubránit tomu, že vás to někdy pohltí – je to prostě super práce. Ale i když je člověk slouží dobrovolnicky (a já konkrétně znám službu mnohem víc z té stránky neplaceného dobrovolníka), pořád je možné dýchat pro Boží práci a zacházet s ní jako s opravdovým posláním od Boha (byť třeba jen na určitou životní etapu).

Já jsem dobrý pastýř, který za ovce i život obětuje. Námezdný pastevec nemá k ovcím vztah, a když se blíží vlk, uteče. Ovce nejsou jeho, a tak mu na nich nezáleží. Ať je vlk třeba rozežene nebo roztrhá.
Jan 10/11-13 (SNC)

Někdo, kdo je pouze najatý na práci, nebo prostě souhlasil s tím, že bude vypomáhat, protože by se to tak v církvi mělo (někdy trochu špatný způsobem trpíme na tom, že každý by měl mít nějakou pozici) není nutně špatný člověk, ale je to pragmaticky řízený člověk. Jeho motivy se pravděpodobně točí okolo myšlenek „něco tu odevzdám“, „něco tu přijmu“, „aspoň bude co zajímavého dělat“. Taková motivace ale nikdy nezburcuje lidi okolo k ničemu víc, než opakování těchto motivů. U nás na Connectu je vášeň pro službu lidem jednou ze základních věcí, kterou hledáme u budoucích vedoucích. Nechceme schopné lidi, kteří budou pouze dobře něco vykonávat. Toužíme po tom posouvat Boží práci spolu s lidmi, kteří dají kvůli lásce k Bohu do služby a vztahů kus svého srdce. A díky Bohu takové lidi máme a sledujeme, jak se díky jejich příkladu přidávají stále další.


POSTOJ 3: Budu sloužit s radostí

Každý vedoucí to zná. Sotva přijdete na dlouho domluvené setkání, přilétne netrpělivým tónem první otázka od někoho z týmu: „Prosím tě, kdy budeme končit, na jak dlouho to vidíš? Spěchám.“ Nebo se bavíte o nějaké akci, shromáždění nebo evangelizaci a vyletí posté ta stejná otázka: „A musím tam být? Musím tam být celou dobu?“Vůbec nejde o to, že by se nikdy nemohlo nic takového stát, myslím, že každý z nás alespoň jednou v životě tuhle otázku položil. Každý někdy máme období, kdy je toho více, nebo nám zrovna něco velmi důležitého šlape na paty. O to nejde. Problém je, když se takovéto otázky opakují tak často, že odkrývají vnitřní postoj našeho srdce. Brian Houston říká: „Pokud nám vládnou minima, výsledkem budou opět minima.“ Pokud my jako vedoucí chceme přistupovat k věcem jako údržbáři (a to ještě někdy otrávení údržbáři), motivaci lidí okolo nás to moc nepomůže.

Služte Hospodinu s radostí.
Žalmy 100:2  (ČSP)

Radost je často mnohem více záležitostí mé volby a mého vnitřního postoje, než vnějších vlivů. Žít v radosti je pro mě záležitostí neustálého připomínání si toho, jaká revoluce se v mém životě stala a kam směřuju. Ježíš sám je nevyčerpatelným zdrojem radosti.
Když budu mluvit více osobně, tak rozhodnutí jít do služby v církvi na plný úvazek naprosto změnilo můj život, a to mnohem více, než jsem čekal. V době mého nastoupení do práce v církvi na mě čekala trochu třaskavá kombinace právě začínajícího manželství, rychlého otěhotnění a narození malé dcerky, určité generační změny pastora u nás v církvi, a také skutečnosti, že moje žena byla ještě jako těhotná často daleko na cestách s kapelou (někdy i větší část měsíce). Ukázalo se to vše být natolik život měnící, že jsem se asi na rok a půl do života točícího se okolo rodiny a práce v církvi naprosto ponořil – jako bych zmizel pod hladinou. Když jsem po roce a půl „vyplaval“, postupně mi docházelo, že moje životní zacílení a priority se dost změnily. Nemán už tolik času na některé přátele, se kterými jsem dříve trávil více času, netrávím zdaleka tolik času u seriálů ani tolik večerů mimo domov tak, jako dříve. Celé se to docela špatně vysvětluje, ale myslím, že lidé, kteří někdy prožili např. stěhování do vzdálenějšího města nebo do jiné země pochopí. Já jsem se taky přestěhoval, ale spíše ve svojí mysli a svém zaměření. Byly chvíle, kdy mi celá tahle změna přišla hodně líto – někdy se dozvíte, že se třeba něco chystá bez vás, protože musíte být někde jinde nebo jste prostě byli dlouho mimo – ale když jsem si to celé prošel v hlavě znovu a „spočítal“ si to, došlo mi, že tohle je prostě můj život a že jsem si tuhle cestu jednoduše vybral. A došlo mi taky, jak jsem neskutečně vděčný za to, že jsem si ji vybral. Není to nějaká velká oběť – to, že můžu sloužit Bohu a mít to jako zaměstnání, je pro mě obrovskou ctí – a chci to dělat s radostí, s vášní a se zaujetím.


POSTOJ 4: Žádný prostor pro drby a pomluvy

V práci s mládeží se s tím setká každý vedoucí. Někdo někde byl a něco dělal nebo něco řekl, a někdo jiný to slyšel a teď to řekl někomu jinému a ten to říká tobě, ale nesmíš to nikomu říct. Nehraju tyhle hry a jsem moc rád, že to nevidím ani u nás v Connecteamu (tým vedoucích u nás na mládeži). Neustálé řešení věcí a lidí má neuvěřitelně toxický a ničivý efekt na prostředí, kde se máme navzájem rádi a přijímáme se. Také vždy odvádí od cíle, kterým se ubíráme, a otáčí pozornost k nám samotným.

Cristine Caine říká: "Pokud jsi to neviděl vlastníma očima nebo neslyšel vlastníma ušima, nevymýšlej to svojí malou myslí ani o tom nemluv svojí velkou pusou" (anglicky to zní trochu líp:). Někdy máme jako vedoucí pocit, že bychom měli o všem vědět a mít přehled o tom, co kdo udělal, ale osobně si myslím, že tohle patří spíše do výbavy vedoucích, kteří chtějí kontrolovat vše živé okolo, a to já být nechci. Vůbec mi nevadí být člověkem, který jako první neví, kdo se kde opil, kdo kde s kým co dělal a který neví „o čem se zrovna mluví“. Moment, kdy mě takové věci začnou více zajímat, nastane až tehdy, když vidím, že to ohrožuje vícero lidí okolo mě a jejich nasměrování na Boha. Tehdy věci většinou vyplují a po nějaké době už takovou situaci většinou poznáte. Ale věci, které se bezprostředně netýkají mě nebo služby, kterou vedu, prostě nechávám být. Jdou mimo mě.

Ústa spravedlivého jsou pramenem života.
Přísloví 10/11 (ČSP)

Buďme lidmi, z jejichž úst vychází život. Buďme lidmi, kterým nevadí „nevědět“. Buďme vzorem ostatním v tom, jak se nakládá s prázdnými řečmi a s pomluvami a nebojme se tuto věc čas od času konfrontovat. Prostředí čisté od pomluv mezi námi je pro lidi okolo jedním z nejsilnějších svědectví o tom, že Ježíš je reálný.


POSTOJ 5: Jsem jeden „z nich“

Vždy, když je v týmu vícero „úrovní“ vedoucích a tím pádem i kompetencí, tak se může stát, že začne váznout komunikace. Hlavní tým něco rozhodne, nekomunikuje to dostatečně dále a vzniká informační a někdy i vztahová bublina. Není to vůbec lehká věc a i u nás na Connectu jsme se v tom spálili. Je jasné, že úzký tým nesmí být příliš velký – pokud vás je nad 8 a vy zvládáte dobře fungovat a efektivně rozhodovat, obdivuju vás. Taky není možné v zájmu informovanosti zahltit všechny vedoucí setkáními. Jedna věc ale možná je: navzájem se povzbuzovat v tom, abychom měli stejné nastavení mysli a stejné zaujetí pro službu, kterou pro Boha děláme, nehledě na naší „pozici“.

Úkolem hlavního týmu a hlavního vedoucího je, aby další vedoucí cítili, že jsou bráni v potaz, že jsou důležití, klíčoví a že dostávají praktický prostor a důvěru. A výzvou pro všechny vědoucích včetně těch mimo hlavní tým je, aby jejich postoj a srdce bylo takové, jako by žádná struktura neexistovala. Struktura a pozice existovat musí, ale pouze kvůli pořádku, efektivitě a kvůli tomu, aby každý sloužil podle svého obdarování. Ale pokud jde o naše srdce a zacílení, je úžasné, když v týmu není vidět účinek žádné struktury a žádného rozvrstvení pozic.

Napodobujte mě, jako i já napodobuji Krista.
1 Korintským 11:1  (SNC)

To, co skutečně potřebujeme jako vedoucí, je napodobovat a následovat Krista. A nepovyšovat se nad další, kteří dávají kus života té stejné práci, jako my, ale naopak jim být takovým příkladem, že nás budou chtít následovat stejně tak, jako my následujeme Krista. A pokud máme vedoucí i nad námi (většina z nás má), mějme stejné srdce a postojjako oni. Pozice ve službě nás nikdy nesmějí oddělovat.


POSTOJ 6: Jsem tím, kdo povzbuzuje

Povzbuzení je něčím, co pozdvihuje. Dává naději. Dává sílu, i když člověk cítí, že ji už nemá. Bez povzbuzení jde těžko žít. Povzbuzení byl první bod, o kterém jsme se na Connectu s vedoucími bavili. A došli jsme ke společnému a jednohlasnému rozhodnutí: chceme se navzájem mnohem více prakticky povzbuzovat. Došli jsme k tomu, že ačkoli si jeden druhého velmi vážíme, docela málo si to říkáme. A přesně o tom povzbuzení je. Není to o tom, co si myslíš, ale o tom, co vyslovíš. Super názor můžu mít na spousty lidí, ale co z toho budou moci přijmout, pokud jim to nikdy upřímně neřeknu? Není o tom si rychle něco vymyslet nebo něco uměle vytvářet, ale je o našem nastavení mysli. Vždy, když s někým mluvíme, můžeme začít přemýšlet nad tím, čím bychom ho mohli povzbudit – a vždycky nás něco napadne. Co nám brání v tom to vyslovit?

Povzbuzení je stejně jako zbytek těchto sedmi důležitých myšlenek o postoji srdce – o tom, že se rozhodnu měnit prostředí a kulturu okolo sebe tím, že budu rozdávat, i když někdy sám nedostávám tolik, kolik bych chtěl nebo potřeboval. Povzbuzení je zároveň výborným nástrojem, pokud chceme budovat prostředí, kde se dobře dává zpětná vazba. Zpětná vazba bez povzbuzení totiž už není „feedback“, ale pouze kritika. Ale pokud bude ve tvé komunikaci k někomu převažovat pozitivní slova, i kritika bude pro něj mnohem jednodušší přijmout.

A shromáždění v celém Judsku, Galileji a Samaří měla pokoj a budovala se; chodila v Pánově bázni a v povzbuzování Ducha Svatého, a tak vzrůstal jejich počet.
Skutky apoštolské 9:31 (ČSP)

Všimněte si, že vedle sebe v této biblické pasáži stojí bázeň a povzbuzení. Obojí je potřeba. Každý z nás, jehož život patří Ježíši, může denně dostávat skrze Ducha Svatého povzbuzení, pokud je na něj otevřený. Nenechme si ho pro sebe a předávejme ho dál – ústy. Život je vždy trochu více negativní, než pozitivní a stahuje lidi dolů. Povzbuzení je nezbytné.


POSTOJ 7: Můj duchovní život je atraktivní

Zažili jste někdy ten pocit, kdy jste se dostali blíže k nějakému člověku, a v momentě, kdy jste byli blízko, jste si pomysleli: „z dálky působil lépe“? Nemluvím tady o špatném prvním dojmu, ale o nitru člověka, které odpuzuje ostatní. Nedávno se mi stala otřesná věc. Stál jsem v církvi v kuchyňce s člověkem, který byl ten den v církvi poprvé. Po chvíli se otevřely dveře a od člověka, který v nich stál, se na mě snesla sprška stížností a polonadávek kvůli naprosté banalitě (houbička byla po umytí nádobí v dřezu, ne na odkapávači). Asi nemusím dodávat, že ten člověk chodí pravidelně k nám do církve. Hanbou bych se v tu chvíli před tím novým návštěvníkem propadl. Jak na něj tohle muselo působit? Přijde ještě vůbec někdy? Neřekne si, že křesťané jsou pokrytci?

Tak ať svítí vaše světlo všem lidem; ať za vašimi dobrými činy vidí Boha a jeho chválí.
Matouš 5:16 (SNC)

Někdy se to může stát i nám i nám – v určité situaci se lekneme sami sebe a své reakce a dojde nám, jak povýšeně, zákonicky, nebo sobecky jsme zareagovali. Jako křesťané jsme neustále v napětí mezi tím, co chce naše „stará verze“ a mezi tím, jakou zprávu chceme vysílat do světa svým novým životem. Když člověk ucítí duchovní faleš, masku, která se najednou v kritických situacích odlepí a je cítit tvrdost a odsouzení, je to jako rána pod pás. Když ale potkáte člověka, jehož duchovní život je prostě přirozený a je zdravý, tak vás to velmi povzbudí a inspiruje. Mějme v hledáčku nás přístup k tomu, jakou milost jsme od Boha dostali a jak moc nám bylo odpuštěno. A přemýšlejme nad tím, jakou zprávu náš život reálně vysílá lidem okolo.

Druhá rovina je, jestli náš duchovní život je přirozený. Někdy se jako křesťané nebo křesťanští vedoucí můžeme cítit pod tlakem, abychom „hráli svoji roli“. To je velmi nebezpečné, protože když spadne naše maska, odhalí se nahá pravda – že jsme pouze hráli toho, koho jsme si mysleli, že by v nás lidé měli vidět. Nemá smysl ze sebe dělat někoho jiného. Jedině takoví, jací jsme, můžeme lidem přirozeně ukazovat na Ježíše. Například já osobně v sobě mám pořád kus puberťáka. Plně se to projeví například tehdy, když někde na akci hrajeme s mládežníky hry, nebo „blbneme“. Pokud mi vše sedne, proměním se ve svoji sedmnáctiletou verzi, začnu se schovávat za karty, co držím v ruce, neustále vtipkuju, všemu se směju...prostě puberťák. Často se mi stávalo, že jsem se nad tím později pozastavil a přemýšlel, jestli bych neměl být spíše „vážný vedoucí“. Ale došel jsem k tomu, že ne. Tohle jsem prostě já! A pokud dokážu ve věcech držet správnou míru a dokážu rozlišit, kdy je čas se bavit a kdy je čas zvážnět, tak je vše OK. Raději budu někdy trochu za puberťáka, než abych se na sílu snažil být někým, kým nejsem. Nikdy nesmíme hrát roli podle očekávání druhých nebo dokonce nás samých – pokud je před Bohem vše v pořádku, zůstaňme sami sebou a vším, co jsme, ukazujme lidem okolo nás na Ježíše.

Závěr:

Věřím tomu, že pokud se rozhodneme osvojit si tyto postoje jakožto vedoucí, uděláme první velký krok ke změně kultury v naší mládeži/sboru. Změna totiž musí začít u vedoucího. Zároveň jsem ale přesvědčený, že tyto postoje mohou mít nesmírný užitek pro jakéhokoli člověka, který se je rozhodne ve svém životě aplikovat. Všechno jsou to totiž biblické a Boží principy, které vysílají jasný signál do našeho okolí o tom, že jsme jiní.

Je jasně vidět, že všech těchto sedm postojů vidíme mezi řádky, když čteme na začátku knihy Skutků o první církvi (viz. tento článek). Věřili ve změnu, která skutečně přišla. Nevykonávali pouze aktivitu, ale církev okolo nich byla jejich život. Sloužili s radostí a vášní a nenechali se ničím rozdělovat. A jejich duchovní život byl atraktivní tak, že noví lidé se k nim přidávali každý den. A to je poslední princip, který chci dnes zmínit. Není v naší moci způsobit růst církve a obrátit nové lidi. Toto dělá pouze Bůh. V naší moci ale je žít podle odkazu Pán Ježíše Krista tak, jako žila první církev. A noví lidé budou následovat.

Pán jim denně přidával další, kteří uvěřili a byli zachráněni.
Skutky 2:47 (SNC)

Zdroj: blog Michala Apetauera

Doporučené čtení

Víš o dalších zdrojích pro službu?

Máš know-how vedení mládeže, které funguje? Znáš materiály, které stojí za to? Sdílej je s námi.
Všechny zdroje, které tady najdeš jsou přidány na doporučení dalších vedoucích. Tak se poděl o ty své a pomoz ostatním mládežím v jejich rozvoji.

Přidat zdroje