Celý svůj dospělý život jsem pracoval s mladými lidmi. Protože jsem s nimi měl mnoho zkušeností, považoval jsem se v porozumění dospívajícím tak trochu za odborníka. Když jsem se však sám stal otcem několika teenagerů, tato iluze se rychle rozplynula.
Když byl náš nejstarší syn Tyler malý kluk, vždycky se těšil na dobrodružství s tatínkem, rád povídal a byl nadšený, kamkoli jsme šli. Lezli jsme spolu po horách a postavili jsme si na zahradě úžasný bunkr. Měl jsem pocit, že mu rozumím a že vím, jak mu být blízko.
Najednou mu bylo 16 a trávil většinu času ve svém pokoji čtením dlouhých fantasy knih, sledováním animovaných videí v japonštině a hraním na kytaru. Byl uzavřený, sám sebou nejistý, a na to, co jsem řekl nebo udělal, často reagoval jinak, než jsem čekal. To, jak jsem s ním komunikoval dřív, už nefungovalo. Viděl jsem, že jsme svůj blízký vztah ztratili. Tehdy jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Tomu, co Tyler prožívá, jsem nerozuměl.
Tady jsou jeho myšlenky z té doby:
V 16 jsem vypadal jako přesná (mladší) kopie mého táty. To vedlo k tomu, že hodně lidí v mém okolí říkalo, nejen jak jsem tátovi podobný a že se chovám jako on, ale že určitě musím mít také stejnou povahu a stejná obdarování. Když jsem vyrůstal, vždycky jsem chtěl být jako můj táta: odvážný, pracovitý, plný snů a plánů. Ale jako teenager jsem si uvědomil, že jsem v mnoha ohledech jiný než on. Hodně jsem přemýšlel, zajímalo mě umění a byl jsem spíš introvert. Když jsem si to uvědomil, cítil jsem se dost špatně a ptal jsem se sám sebe: „Když nejsem jako táta, kdo vlastně jsem?“ Když se táta snažil se mnou navázat kontakt tím, co ho zajímalo a co mu šlo (lezení po horách, práce na zahradě, snění o budoucnosti), cítil jsem se ještě hůř. Můj táta pro mě přestal být člověkem, se kterým bych se o těchto věcech mohl otevřeně bavit, a proto jsem se stáhl do sebe a rozhodl jsem se, že si je vyřeším sám.
Naše nejmladší dcera Claire měla přezdívku „sluníčko“, která ji přesně vystihovala. I v době, kdy měla zdravotní potíže, byla pořád milá a vstřícná a vždycky si užívala čas se svým tatínkem. Naučil jsem ji lyžovat, když jí byly čtyři roky, a dokonce jsem ji vzal s sebou na týden na služební cestu do Singapuru. I když si byla hodně blízká s maminkou, byl jsem moc rád za to, jaký spolu máme vztah, a vážil jsem si toho, že můžu být tatínkem takové úžasné holčičky. Když začala dospívat, tato blízkost se nějak vytratila. Snažil jsem se k ní přiblížit, a tak jsem často strčil hlavu do přivřených dveří jejího pokoje a pokusil se začít hovor: „Na čem dneska pracuješ?“ Z nějakého důvodu ji to vytáčelo, odpovídala úsečně a tvářila se při tom naštvaně. Měl jsem pocit, že dělám to nejlepší, co můžu, ale moje pokusy o sblížení vedly spíš k odcizení.
Takhle to vypadalo z pohledu Claire:
Vzpomínám si, jak táta tehdy často strčil hlavu do dveří mého pokoje. Když se objevil, většinou jsem se učila do školy, takže už jsem byla dost ve stresu a svojí otázkou mě ještě vyrušil. To ale nebyl ten hlavní problém. To, co mě skutečně zraňovalo, bylo to, jak jsem jeho otázku vnímala. Připadalo mi, že jediné, co ho zajímá, je, co dělám a jestli jsem zodpovědná. Nechtěla jsem ho svojí odpovědí zklamat, a tak jsem se cítila nejistě a vždycky, když se mě na to zeptal, jsem měla potřebu se obhajovat. Chtěla jsem s tátou o všem mluvit otevřeně, ale protože jsme v té době neměli blízký vztah, vůbec jsem nevěděla, jak začít. Tyto situace způsobily, že jsem se před ním uzavírala ještě víc.
Možná mám tyto roky dospívání prostě brát jako zvláštní období a nedělat si starosti s tím, že mezi námi roste propast, uvažoval jsem. Možná naše děti jen potřebují více prostoru a nemůžeme očekávat, že si budeme blízcí, když jsou právě na trnité cestě z dětství do světa dospělých. Ale v tomto ohledu mi moje zkušenosti s teenagery jiných lidí pomohly. Díky dlouhým rozhovorům s mladými lidmi jsem věděl, jak moc jim záleží na tom, co si myslí jejich rodiče, i když to málokdy dávají najevo. Věděl jsem, jak moc je trápí, že si s rodiči nejsou blízcí, a jak často se cítí ve vtahu s mámou a tátou zranění tím, co jejich zmatení rodiče nechápou.
V té době, kdy jsem byl já sám dost zmatený, k nám přijela na návštěvu naše dobrá kamarádka Michelle. Kromě toho, že se vždy upřímně zajímala o naši rodinu, se profesionálně věnovala poradenství zaměřenému na pomoc rodičům, jak si udržet blízký vztah se svými dětmi. Po pár dnech, co sledovala naši rodinu, za mnou přišla s nekompromisní radou. „Dave, přiznej si to,“ řekla, „ty svým teenagerům nerozumíš. Nevíš, co prožívají a co se jim honí hlavou. První krok k tomu, aby ses jim mohl přiblížit, je přiznat si, že to opravdu nevíš.“
Jak jsem přemýšlel nad tím, co mi řekla, uvědomil jsem si, že moje hluboká touha, abych jako otec neselhal, se obrátila proti mně. Abych se nedostal na „cestu selhání“, moje snahy mě vedly dvěma směry. Zaprvé jsem si vnitřně obhajoval to, jaký jsem otec. Když jsem zpětně vyhodnotil, co všechno jsem udělal v minulosti a jaké úsilí vynakládám v přítomnosti, přirozeně jsem došel k názoru, že ten, kdo se potřebuje změnit, jsou moji teenageři. Tyler by měl trávit méně času ve svém pokoji a Claire by neměla být tak vztahovačná, když se jí na něco zeptám.
Zadruhé jsem byl zaměřený na to, jaké kroky k navázání komunikace dávaly smysl mně. Žádal jsem Tylera o pomoc na zahradě, abychom mohli trávit čas spolu, a ptal jsem se Claire na její domácí úkoly, abychom si mohli o něčem popovídat.
Zastavit se a přiznat si, že nevím, co mám dělat, mi připadalo jako vydat se přímo na „cestu selhání“, a to nebyla cesta, po které jsem chtěl jít. Ale jakkoli jsem dříve rozuměl tomu, co zažívají jiní teenageři, musel jsem si přiznat, že každý mladý člověk je jiný. Skutečně jsem nevěděl, co se honí v hlavě těm mým teenagerům. Možná jsem se i trochu bál to zjistit.
Michelle mi nedala na vybranou. V té době dělala výzkum na téma otcové a dcery a zeptala se Claire, jestli by byla ochotná odpovědět jí upřímně na pár otázek ohledně svého vztahu s tátou. Potom Michelle požádala Claire, aby mi to dala přečíst a aby upřímně řekla, co od svého táty chce a potřebuje. Michelle mi dala instrukce, abych četl slova Claire, aniž bych je hodnotil, a pak jsme si měli popovídat o tom, co napsala. Neměl jsem se obhajovat, vysvětlovat nebo něco napravovat, ale spíš jsem se měl hodně ptát, dokud všechno nepochopím. Pak nám Michelle dala úkol, abychom se společně pokusili najít, co konkrétního můžeme udělat pro to, abychom náš vztah zlepšili.
Oba jsme z toho měli strach. Ale oběma nám na našem vztahu natolik záleželo, že jsme se rozhodli to zkusit. Claire popisuje, co následovalo:
Když jsem tátovi dávala ten přeložený list papíru, trochu jsem se třásla. Napsala jsem to pro Michelle, ne pro tátu, takže jsem byla opravdu upřímná. Odhalila jsem své srdce a bála jsem se, co se stane, když to pochopí špatně. Rozdělí nás to ještě víc? Byla jsem překvapená, když se táta po přečtení na mě podíval a řekl: „Claire, je mi to moc líto. Nevěděl jsem, co cítíš. Co můžeme udělat, abychom to společně napravili?“ To byl začátek změny. Byl ochotný změnit otázku „Na čem pracuješ?“ na otázku „Jak se dneska cítíš?“. Začali jsme spolu trávit víc času a povídat si. Abych byla upřímná, nejdřív to bylo trapné. Nevěděla jsem, jak si mám s tátou povídat. Ale čím víc času jsme spolu strávili, tím víc jsem mu důvěřovala. Viděla jsem, že se opravdu snaží mi porozumět a být mi blíž, a to pro mě hodně znamenalo.
Když jsem viděl, jak se zlepšuje náš vztah s Claire, rozhodl jsem se, že stejný krok udělám i vůči Tylerovi. Došlo mi, že nerozumím tomu, co si myslí a co cítí, a nikdy mu rozumět nebudu, pokud se nevydám tou strašidelnou cestou, kdy se ho upřímně na pár věcí zeptám. Zeptal jsem se Tylera, jestli by jel se mnou na výlet, protože jsem věděl, že cestou budeme mít dost času si popovídat.
Chvilku trvalo, než jsme si mohli začít povídat do hloubky. Jak jsem se ho ptal víc a víc, zjistil jsem, že pro něj nebylo vždycky jednoduché být synem křesťanského vedoucího. Protože jsem byl jeho táta, uvědomoval si, že ho lidé více sledují a kvůli rodině, ze které pochází, od něho očekávají odlišné chování. Přesněji řečeno očekávali, že bude stejný jako já, ale jeho osobnost a nadání byly jiné než moje. Když byl blízko mě, cítil tlak, o kterém jsem neměl ani tušení. Někdy s tím tlakem bojoval, někdy se stáhl do sebe. Obě tyto reakce mezi námi samozřejmě působily odcizení.
Zjištění, co Tyler prožívá, mi otevřelo oči a začal jsem se k němu chovat jinak. Dařilo se mi vyjadřovat slovy, jak si vážím jeho osobnosti a obdarování a jak velkou radost mám z toho, že ho Bůh v mnoha ohledech stvořil jinak než mě. Vyhledával jsem příležitosti, abych mohl poukázat na sílu jeho charakteru a vyzdvihnout to, jak se statečně rozhoduje následovat Boha i navzdory tlaku okolí. Zeptal jsem se ho, co můžu jako jeho táta změnit nebo dělat lépe, a jeho upřímná zpětná vazba mi moc pomohla. Tyler to popisuje slovy:
„Na našem prvním výletě se staly dvě zásadní věci, které jsem s tátou zažil. Zaprvé, táta vytvořil prostor k naslouchání. Někdy to naslouchání znamenalo, že mi položil hluboké otázky, jindy to znamenalo, že prostě projevil zájem o obyčejné věci v mém životě. Zadruhé, když jsem viděl, že mi můj táta naslouchá, byl jsem schopný přijmout to, co mi říkal on. Táta nadšeně mluvil o tom, v čem jsem jedinečný, a umožnil mi, abych Boha svobodně následoval svou vlastní cestou. Právě na tomto výletě zasel Bůh do mého srdce semínka toho, co mě vedlo k mému vlastnímu povolání. Jsem vděčný, že mě táta v mojí cestě podporuje a fandí mi. I po 15 letech občas potřebuju připomenout a slyšet od něho: „Mám tě rád a mám radost z toho, v čem jsi jedinečný a jiný.“
Jak jsem začal naslouchat svým teenagerům, konečně jsem mohl propojit to, co jsem se naučil o chování dospívajících, s tím, co jsem zažil jako táta. Zde je pár mých postřehů:
- Hlavním úkolem dospívání je sebepojetí. To znamená, že teenageři zjišťují, kým jsou, a zároveň na této cestě prožívají hodně pochyb o sobě samých. V tomto náročném procesu jsem musel být obzvlášť citlivý na to, co by je mohlo zranit.
- Změny v životě teenagerů se dějí tak rychle, že často sami sobě vůbec nerozumějí. Musel jsem dát svým dětem čas, aby si na věci přišly samy, aniž bych je nějak kritizoval nebo panikařil, a taky jsem jim musel vytvořit bezpečný prostor pro naše rozhovory.
- Teenageři oceňují víc opravdovost než dokonalost. Když jsem uznal svoji nedostatečnost a dal jsem najevo touhu být lepší táta, měli pro mě pochopení a spíš se ke mně přiblížili, než že by se přede mnou uzavřeli.
- Mladým lidem záleží na vztahu s jejich rodiči mnohem víc, než dávají najevo. Musel jsem předpokládat, že náš vztah je pro ně důležitý, a snažit se být jim nablízku, i když to vypadalo, že si chtějí držet spíš odstup.
Dnes už jsou tito dva teenageři a jejich bratr Caleb dospělí a patří mezi mé nejlepší přátele. Když se ohlížím zpět, jsem vděčný za vztah, jaký nám Bůh dal, navzdory problémům, které nás málem rozdělily. Dobře si uvědomuju, jak snadno naše vztahy mohly ochladnout a jak bychom se natrvalo odcizili. Rada Michelle byla dobře načasovaný dar od Pána.
Její slova bych shrnul takto: „Bojujte za vztah se svými teenagery. Přiznejte si, že jim úplně nerozumíte, i když vyrostli u vás doma. Komunikujte! Ptejte se jich, aniž byste je kritizovali nebo byste pro ně měli hned řešení. A hlavně boj za blízký vztah se svými dospívajícími dětmi nevzdávejte.“
Nyní mám příležitost předat Michellinu radu vám. Ať to stojí cokoli, komunikujte se svými dospívajícími dětmi. Dělejte to kvůli sobě i kvůli nim. Přiblížit se k nim nebude ani snadné, ani bezpečné, ale riziko, které podstoupíte, za to rozhodně stojí.
Jak můžete nejlépe využít tento zdroj?
- Požádejte Ducha Svatého, aby vám dal moudrost a vhled, co z tohoto zdroje použít a jak. Pak to proveďte.
- Sdílejte tento zdroj s ostatními, o kterých si myslíte, že je toto povzbudí a vybaví.
- Přečtěte si tento zdroj s někým (partnerem, přáteli, týmem, studenty, pastorem) a diskutujte o tom.
- Použijte tento zdroj k přípravě jednoho nebo více zamyšlení, kázání nebo lekce pro skupinku vaší mládeže nebo církve.
Photo by Helena Lopes on Unsplash
